Podlahové topení – suché nebo mokré?

Podlahové topení je složené buď z trubek, vyrobených z kvalitního plastu beze spojů, ve kterých proudí horká voda, nebo z přímotopných kabelů či fólií, ve kterých vodu nahrazuje elektrická energie.

Elektrické kabely, nebo trubky s vodou?
V prvním případě budete k trubkovému topení potřebovat také kotel, který ohřeje vodu proudící do topení. Elektrické topení má životnost až přes padesát let, je snadnější ho zabudovat, jeho instalace je lacinější, ale provoz bude vzhledem k rostoucím cenám elektřiny stále dražší.

Suché a mokré topení
Teplovodní vytápění se dělí na podlahové vytápěcí systémy mokré a suché. U mokrého systému je otopná deska z cementové směsi nebo samonivelační anhydritové směsi a potrubí je možné pokládat na rovnou plochu tepelné izolace. Na ni se pokládá krycí folie, která má zabránit protečení cementové směsi pod tepelnou izolaci. Podlahové vytápěcí systémy suché se nejčastěji využívají v podkrovních a půdních bytech s dřevěnou konstrukcí podlah nebo u dřevostaveb. Základním materiálem jsou izolační desky, které se vtlačí do vylisovaných výstupků systémové desky a dále slouží k uložení potrubí a k přenosu tepla. Výhodou je rychlá montáž, možnost okamžitého uvedení do provozu a nízká akumulační schopnost, která umožňuje velmi rychle reagovat na požadované změny teplot. Tento druh je technologicky i stavebně čistší. Kabely jsou už od výrobce upevněny do speciálních rohoží, které se rychle pokládají pod podlahovou krytinu.

Přímotopné podlahové vytápění
zaručuje, že lze rychle dosáhnout požadované teploty podlahy a zároveň pružnou regulaci během celého dne. Topné rohože nebo kabely jsou instalovány v podlaze v hloubce pěti centimetrů, celková tloušťka podlahy včetně tepelné izolace je asi deset centimetrů. Elektrické podlahové vytápění si mohou dopřát i lidé ve starších bytech a domech. Při renovaci podlah v těchto bytech je možné použít velmi tenké topné rohože, které se mohou instalovat těsně pod nové dlaždice. Rohož má tloušťku jen dva milimetry. Nejvhodnější krytinou pro podlahové vytápění je dlažba. Důvodem je to, že dobře vede teplo. Další možností jsou laminátové podlahy, parkety i koberce a plovoucí podlahy.

Je nutná kombinace
Podlahový otopný systém má vysoký samoregulační efekt. Zvyšuje-li se teplota vzduchu v místnosti například vlivem slunečního záření, snižuje se výkon předávaný podlahou do místnosti. Zde lze uvažovat s poklesem výkonu přibližně o 11 % na každý °C ohřátí vzduchu v místnosti. V praxi to znamená, že se otopná voda, která proudí v podlahovém systému, méně ochladí a energie do ní vložená při ohřevu na provozní teplotu se vrací zpět ke zdroji. Samoregulační schopnost podlahového systému šetří energii, a to výrazně. Otopný systém s teplovodními tělesy umožní podstatně rychleji dosáhnout požadované teploty v místnosti. Reakce systému na ohřátí vzduchu o 1°C je mnohonásobně nižší než u podlahového systému.

Dobré rady na konec
Systém nemá prakticky žádnou samoregulační schopnost. Optimální otopný systém je kombinace podlahového systému s otopnými tělesy, kdy zhruba 60 % vypočítaných tepelných ztrát místnosti kryje podlahový systém a 40 % otopná tělesa. Takovýto systém umožňuje dosáhnout požadované tepelné pohody při nejnižší spotřebě energie. Je to ovšem investičně nejdražší varianta otopného systému. Náklady na tento systém jsou vyšší, než náklady na samostatné podlahové vytápění nebo náklady na systém s otopnými tělesy. Jak tedy snížit náklady na takovýto systém? Stalo se bohužel běžnou praxí, že jsou instalovány otopné systémy ať již podlahové nebo s tělesy, ke kterým nebyla vypracována žádná projektová dokumentace. Montážní firmy “šetří” investorovi peníze za projektovou dokumentaci. Porovnáme-li náklady na takto navržený otopný systém s náklady na výše popsaný optimální systém navržený a spočítaný projektantem, zjistíme, že cenový rozdíl není až tak vysoký.

text: Miroslav Kubát
foto: archiv

 

Napsat komentář